SPITFIRE Mk.IX, PCM

Pruhovaný Spitfire ze „Dne D“

Spitfire patří k věčným evergreenům a navíc platí za jasnou tutovku u výrobců plastikových modelů rozmanitých měřítek, stejně jako všemožné verze Messerschmittů Bf 109 z druhé strany. Obří měřítko doposud nebylo obsazeno jednou z nejrozšířenějších verzí Spitu Mk. IXc. Příležitost za pačesy chytil floridský „globální“ výrobce PCM, čili Pacific Coast Models, který je známý hlavně výrobou strojů válečného italského letectva. Proč „globální“? Stavebnice byla vyrobena na Moravě u Swordu, lepty v Obrnicích u Eduardu, obtisky u Cartografu v Itálii, návrh obtisků připravil Chris Busbridge z Velké Británie, barevný návod s kamuflážemi zase Richard Caruana z Malty, návod v tuzemsku Ing. Martinec a krabičky v USA...
Stavebnice je bohužel short-run, takže už na začátku je potřeba zdůraznit, že modelář bez zkušenosti stavby short-runových stavebnic a práce s odlévanými a kovovými díly bude mít problém. Jak tedy stavebnice vypadá? Množství otřepů a propadlin, ztrácející se plytká paneláž, přesazené díly... Povrch je vyleštěný, odstříknutý z prapodivného petrolejově zabarveného plastu. Velice nepříjemné jsou zalité otvory pro vypadávání nábojnic na spodní ploše křídla a jako třešinka na dortu je na jednom koncovém oblouku 5 mm vysoká stopa pravděpodobně po vyrážečích z formy (ano, jde to jednoduše seříznout, ale tuhle radost si výrobce mohl odpustit, že). Pro mne největším zklamáním jsou pak čiré díly, které jsou zamlžené a plné otřepů. Uvnitř odsunovatelné střední vypouklé části byl kaz, který jsem nebyl schopen nijak opravit, i když jsem všechny díly usilovně leštil. Snad jediné plus stavebnice, které opravdu potěší, je velice solidní obrysová věrnost, což je ale v dnešní době za 15 stovek zoufale málo.
Ještě předtím, než jsem se vrhnul na stavbu, jsem vyřezal veškeré plastové díly, patřičně je začistil, kompletně přeryl a silou onýtoval. Teprve pak nastala ta pravá chvíle na rozběh stavby. Začal jsem kokpitem, který nevypadá vůbec zle díky barveným leptům, které vzhled modelu hodně vytáhnou. Škoda, že stavebnice nikterak neřeší různá vedení a kabeláž pod pilotovýma nohama. Ve dvaatřicetině to přeci jen chtělo trochu více vydřít. Ještě před slepením trupu mi bylo jasné, že bude potřeba vše zpevnit, abych trup při pasování nechtěně nepromáčkl. Vytvořil jsem si několik pomocných přepážek a také místy doplnil kousky rámečku nastříhané na patřičné délky. Úmyslně jsem nechal neslepenou celou spodní část motorového krytu, protože při suchém pasování křídla k trupu se objevily hrozivé, skoro dvoumilimetrové spáry v přechodu křídlo-trup. Spáry se částečně zmenšily po vlepení přepážek kokpitu, které mírně trup roztáhly, ale stále to bylo málo... Trup jsem zatím nechal trupem a vrhnul se na křídlo. V odlévaných dílech jsou detaily podvozkové šachty, které mají opravdu skvělé zpracování a po osazení do křídla je výsledek parádní. Bohužel dna podvozkových šachet, nalisovaná na vnitřních částech vrchních polovin křídla, se o cca 1,5 mm netrefila na stěny odlévaných šachet. Nezbývalo tedy nic jiného, než vzít frézku, zlikvidovat nalisovaná dna a z destičky udělat dna nová. Doporučuji také vytvořit čepy do koncových oblouků křídla a vyhnout se tak lepení natupo, protože při neopatrné manipulaci s modelem hrozí odlomení (samozřejmě jsem jeden urval...).
Po dokonalém proschnutí křídla a trupu jsem se pustil do spojování. Bohužel mi vyšla rozdílná výška křídla v místě přechodu do trupu, takže mi nezbývalo nic jiného, než si vše dobře proměřit a z kousků rámečku vytvořit drobné podpěry a ty vlepit dovnitř křídla na hranu spoje. Spoj se tak zpevnil a navíc jsem si vytvořil shodnou výšku profilu křídla. Lepil jsem velice opatrně a pečlivě od odtokové hrany křídla přes přechod křídlo-trup až k náběžné hraně. Vše sekundovým lepidlem. Odtokovou hranu křídla jsem tak pouze přichytil a do spodní neslepené části motorového krytu nacpal kousky plastiku. Tím se trup mírně roztáhl a prakticky jsem odstranil již dříve zmiňované škvíry v přechodu křídlo trup. Teprve až teď jsem řídkým sekundovým lepidlem prolil všechny spoje hodně silnou vrstvou a vše nechal dokonale několik hodin proschnout. Rovnou se mi tak spáry vytmelily a delší dobou schnutí se vše dokonale zpevnilo. Nejsložitější část stavby tak byla za mnou a nejprotivnější tmelící a brousící přede mnou, to prostě nemám rád...
Vlastně jsem ještě zapomenul, že další nervy drásající operací bylo osazení křídelních chladičů, které nejenom že nepasují na své místo, ale není možné se vyhnout masívnímu tmelení jejich přechodů do křídla. Původně jsem si také myslel, že bude nutné vytvořit zcela nové podvozkové nohy, protože byly značně přesazené, ale nakonec jen stačilo hrubým molitanovým brousítkem packy zakulatit, detaily kolem dokola obrýt a začistit tekutým lepidlem Tamiya Extra Thin. Po vlepení do podvozkových krytů ona šišatost není naštěstí vidět. Nepříjemné je také osazení čirých dílů. Zadní nejmenší část kabiny byla o cca 1 mm vyšší, takže bylo nutné díl snížit. Naopak štítek kabiny sedl solidně až na předek, kde mi vyšla mezera cca 0,8 mm vysoká, kterou jsem vyplnil čirým lepidlem na kabiny Testors. V tomto měřítku je už nutností stříkat rámování z obou stran, takže po maskovacích orgiích jsem postupoval nejdříve s černou barvou všude (náznak gumového těsnění), interiérovou zelenou zevnitř a Dark Green zvenčí.
Vybroušením a vyleštěním povrchu modelu jsem se konečně dostal zase do fáze, která mě baví nejvíce – barvení. V rychlém sledu přišel na řadu Surfacer 1000, další broušení a pak konečně stříkání. Ve stavebnici jsou sice nádherné obtisky od italského Cartografu, ale já se rozhodl pro stroj Otto Smika NN • N s invazními pruhy. Obtisky se na to nedělají, ale náš kaznějovský klub je plný šikovných lidiček, takže mi Martin „El Negro“ Černý namaloval vše v Corellu a Martin „Vochy“ Vochoc zajistil ve Zbůchu v reklamce vyříznutí do perfektní průsvitné a pružné folie. Barvení jsem začal překvapivě od kódových písmen NN • N nastříkáním plochy barvy Sky a nalepením a rozměřením vyřezaných eNek. Následně jsem postoupil přes čtvercovou vlajku na SOP a po vymaskování nastříkal od ruky základní kamufláž z barev Mr. Color Ocean Gray, Dark Green a Medium Sea Gray. Po nástřiku jsem přes písmena N nalepil větší jakoby křivá eNka, která později ponechala kamuflážní barvy kolem písmen v invazních pruzích. Následovaly invazní pruhy, britská paví oka a úplně nakonec žluté náběžné hrany. Ač se zdá, že toho maskování bylo poněkud moc, opak byl pravdou. Díky klubovému „patlacímu víkendu“ jsem v sobotu kolem poledního začal s barvením a v neděli kolem druhé odpolední hodiny měl vše hotové. Padlo na to pravda dost Tamiya lepenky, ale výsledek je dle mého názoru velice solidní. Jak jednoduše pracovat s maskami jste si mohli přečíst v mých detailních článcích v Modeláři č. 8 a 9/2008.
Celý model jsem posléze zalakoval mým oblíbeným lesklým Sidoluxem, zředěným v poměru 1:3 ve prospěch ředidla pro akrylové barvy Tamiya s bílým víčkem. Po zaschnutí jsem celý povrch zplna přetřel Mig Productions Neutral wash a Dark wash a poté nechal washe na povrchu cca 8-10 hodin schnout. Následovalo stírání papírovými utěrkami a nakonec leštění hadrem. Pro tuto techniku jsem se rozhodnul díky přítomnosti nýtů. Model jsem chtěl opravdu hodně výrazně zasvinit a myslím, že tato technika není vůbec špatná, navíc hotové washe od Mig Productions jsou opravdu fantastické.
Po dokonalém zaschnutí washe jsem se vrhnul na umístění obtisků. Překvapivě bylo nutné pod obtisky vždy nanést umisťovací vodičku GSI Mr. Mark Setter, aby neměly jednotlivé emblémy tendenci stříbřit. Přetřením změkčovací a vypínací vodičkou GSI Mr. Mark Softer pak obtisky samy vlezly do paneláže a nýtů. Kde ne, tam jsem jim pomohl skalpelem či jehlou a opětovně přetřel GSI Mr. Mark Softerem. Ke zdárnému dokončení vzhledu Smikova Spitu mi ještě chyběl ČS znáček pod kabinu - ten jsem našel v sadě od REVI na čtvrtkové Liberatory a symboly šesti sestřelů v podobě bílých hákových křížů. Malinké symboly sestřelů měl na svém stroji Stanislav Skulski (ve stavebnici), takže je stačilo rozřezat, postavit na špičku a umístit na model. Skulski jich tedy měl jen pět, ale já měl k dispozici dvě stavebnice od PCM, takže byl problém zažehnán a mohl jsem umístit sestřelů šest. Pak už jen stačilo povrch zalakovat polomatným lakem a vrhnout se na finální kroky a kompletaci. Úplně nakonec jsem povrch ještě zvýraznil drybrushem olejovými barvami 502. Abteilung, Promodeler Wathering Washes, akvarelovými pastelkami a Tensocromy.
No a co na to říci závěrem? Vážně nevím, jestli jsem rád, že konečně máme „multimedia kit“ chybějícího Spitfira Mk. IXc od short-runového výrobce... Asi bych byl raději, aby model Spitu vydala nějaká mainstreamová firma. Bohužel si myslím, že díky PCM se mi to hned tak nepoštěstí... (článek vyšel v časopise Modelář v době, kdy nikdo netušil, že se měsíc poté, co mi článek vyšel na trhu objeví zpráva o zcela novém vstřikovaném modelu Spitu Mk. IX od Tamiye...)

plusy

• konečně, Spit Mk. IXc ve dvaatřicetině
• pěkné odlévané díly a barvené lepty
• špičkové obtisky od italského Cartografu
• obrysová věrnost

mínusy

• kvalita short-runových dílů
• obtížná sestavitelnost

fotogalerie - model SPITFIRE Mk. IX, PACIFIC COAST MODELS