Vakuové tváření v domácích podmínkách

Vždycky jsem chtěl být soběstačný s výrobou vakuově tvářených dílů, a proto přemýšlel, jak si svépomocí vypomoci s domácí výrobou vakuformů, nebo chcete-li vytahování ohřátých plastů přes pevné kopyto. Mým cílem nikdy nebyla tvorba celých modelů, ale spíše drobností, jakými jsou odsunovatelné překryty pilotních prostor letadel, případně různé konverze modelů.

První pokusy spočívaly v uchycení kousku acetátové folie do dvou kleští s tím, že jsem acetát prohříval nad zapáleným hořákem plynového sporáku s následným rychlým přetažením folie přes kopyto uchycené ve svěráčku. U drobných dílů, jakými jsou například reflektory, to není problém, bohužel u složitějších dílů už tento postup nelze použít.

Vakuová skříňka

Před několika lety jsem na burze probíhající při výstavě v Mossyonmagyarovaru zakoupil za pár Euro podomácku vyrobenou dřevěnou „vakuovou skříň“ s novodurovou trubkou a dvěma rámečky spojenými kancelářskými svorkami. Zařízení je v zásadě jednoduché – do novodurové trubky umístíte hadici vysavače, kterou táhne vzduch skrze otvory na pracovní ploše, kam se umisťuje kopyto určené pro vakuování.

Myslím, že výroba takového aparátu je možná i v domácích podmínkách jednoduchým truhlářským spojením několika cca 20 mm prken (ideálně rybinovým spojem) s masivní základnou alespoň 30 mm – 40 mm. Jde o to, aby byla krabice těžká a sloužila zároveň jako stabilní držák pro kopyto. K připojení hubice vysavače bohatě postačí kousek novodurové trubky o průměru zmíněné hubice od vysavače. Vrchní pracovní plocha pak stačí provrtat otvory o průměru od 1,0 mm do 2,0 mm. Důležité je, aby vyjma pracovní plochy byly všechny spoje pečlivě utěsněné a co nejkvalitněji spojené. Potřebujeme, aby vzduch táhl pouze skrze pracovní desku.

Plastová destička a dva rámečky, které uzavřou plastovou destičku mezi sebou	Připravený plast  k prohřátí v horkovzdušné troubě	Vakuová skříňka s umístěným kopytem na pracovní ploše	Hotový vytažený plastový díl po vychladnutí
Důvod, proč musí být kopyto umístěno nad pracovní plochou je zřejmý z této fotografie	Jiný pohled	Pomocné trny na spodní straně destičky po provedení vakuování	Výsledný polotovar
Plast stačí obstřihnout nahrubo nůžkami...	...a následně díl vylomit	Přebytečný základ stačí odřezat skalpelem...	...a pečlivě začistit případné přetažené části plastu
Pohled na hotový vytažený díl	Doba práce asi 5 minut

Práce s vakuovou skříňkou

Teprve po několika letech jsem sebral odvahu se do tvorby vlastních dílů pustit a vytáhnul jsem zmíněnou vakuovou skříňku. Vrchní sací plocha byla ledabyle opatřena vrtanými otvory o průměru asi 2,5 mm s tím, že z vnitřní strany bylo mnoho třísek. Ty jsem dlátem začistil a odstranil a do plochy vytvořil dvojnásobné množství otvorů o průměru 1,0 mm. Měl jsem prostě obavu z účinnosti vaku zařízení. Doprostřed pracovní plochy jsem si předvrtal dva otvory o průměru asi 1,5 mm, které nejsou skrz pracovní plochu až do krabice a ty slouží k upevnění kopyta, které se bude vytahovat. Takže vakuové zařízení bylo po vložení a utěsnění novodurové trubky připraveno k použití. Pohon jsem vyřešil za pomoci letitého spolehlivého vysavače Philips se solidním sacím výkonem.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se rozhodl nahřát plast. Sporákový hořák jsem rovnou zavrhl a rozhodl jsem se použít domácí horkovzdušnou troubu. Vybral jsem funkci gril a mřížku jsem umístil na nejvyšší úroveň pod topná tělesa trouby.

Zmíněné rámečky spojené kancelářskými klipsnami jsem rozdělil a mezi ně vložil plastovou destičku tloušťky 0,8 mm a opětovně pevně spojil klipsnami. Nyní bylo možno rámeček vložit do trouby. Mým cílem bylo plast rovnoměrně prohřát, aby bylo možné bez problémů vytvarovat díl přes kopyto. Pro první pokus jsem nastavil teplotu na 100°C na 2 minuty, ale bylo to málo. Plast nebyl natolik prohřátý, aby jej šlo bez problémů přetáhnout přes kopyto a došlo vlastně jen ke zdeformování destičky. Výhoda spočívá v tom, že není potřeba špatně vytaženou destičku vyhodit, ale lze jí opětovně prohřát

Ideálně se mi podařilo destičku prohřát při hodnotě 150°C a době 3 minut. Po třech minutách se plast v rámečku samovolně prohnul svojí vahou a choval se jako kus hadru. Nyní bylo potřeba být rychlý – rámeček s rozehřátým plastem jsem položil na kopyto a vakuovou skříň. V té době už musí být spuštěný vysavač. Jakmile položíte rámeček s plastem na vakuovou skříň, plast se ihned obemkne kolem kopyta a v mžiku se přicucne k pracovní ploše s odvrtanými odsávacími otvory. V této pozici jsem ponechal vysavač asi půl minuty spuštěný a nechal plast vychladnout. V mém případě bylo kopyto poměrně vysoké a první pokus nedopadl právě ideálně, protože mi plast vytvořil nepatřičné drapérie. Druhý pokus byl mnohem lepší a třetí pak bezchybný. Neztrácejte však hlavu a trpělivě zkoušejte dál. Je potřeba vnímat tvar kopyta a způsob vložení rámečku s ohřátým plastem na kopyto. Teprve v momentě, kdy jsem rámeček vkládal od nejvyššího bodu, byly vakuové tvary správné. V případě vložení rámečku od nejnižší části kopyta došlo k vytvoření nechtěných drapérií na vytaženém díle.

Kopyto

Mějte na paměti, že kopyto by mělo být o něco menší, konkrétně o sílu přetaženého materiálu. To platí zejména při vytahování plastů o tloušťce kolem 1,0 mm. Nicméně při vytahování kabinek je lepší ponechat kopyto ve stejném tvaru, aby to nepatrné nabytí řešilo možnost odsunutého překrytu přes trup.

Kopyto je nutné vyplnit z vnitřní strany nějakým materiálem, třeba dvousložkovým tmelem (ideálně Milliput), aby nedošlo při vakuování k jeho deformaci a navíc, aby vlivem tepla nedošlo k jeho destrukci. Do spodní strany kopyta umisťuji „kolářský hřebík“ s odštípnutou hlavičkou, jako pevný základ pro jeho upevnění do vakuové skříně. Hřebík vlepte sekundovým lepidlem do předvrtaného otvoru v mase kopyta.

Kopyto nesmí ležet na pracovní ploše, je nutné, aby bylo asi 0,5 – 10 mm nad ní. Pokud by totiž kopyto leželo přímo na pracovní ploše, spodní část vytaženého dílu by správně nezkopírovala kopyto a spíše by byla od něj odtažená a to je nepatřičné. Nezapomeňte, že kopyto musí být perfektně vytmelené a vybroušené, protože nerovnosti plast nemilosrdně zkopíruje. Vůbec není od věci opatřit povrch kopyta nástřikem stříkacího tmelu s následným vyhlazením.

Jestliže bude kopyto objemnější, mohlo by dojít ke špatnému zkopírování a přetažení folie či plastu přes něj. V takovém případě je nutné do nejkomplikovanějších míst vyvrtat malé otvory, kterými může také proudit vzduch a tyto odlehčovací otvory pomohou ke správnému přilnutí a vytažení materiálu k povrchu kopyta. Na výsledném dílu pak sice bude znatelná stopa po vtažení plastu do odlehčovacího otvoru, ale to v žádném případě nevadí, to lze posléze jednoduše zatmelit.

Možnost využití

K vakuování jsem se rozhodl ihned po zakoupení čtvrtkových stavebnic Heinkel He 111 H-4/6 a He 111 H-22 od Promodelleru. Stavebnice je to sice stará, ale jediná na trhu a vykazuje množství chyb a nepřesností. Největším problémem pak je partie spodní střelecké vany, která je bohatě prosklená a navíc je v jejím okolí asi 10 malých obdélníkových oken a průhledů. Promodeller navíc zcela opomenul skutečnost, že přední část gondoly u verzí H-4/6 je taktéž prosklená a tento díl je vyroben z plného neprůhledného plastu. Drobná obdélníková okna jsou navíc odstříknuta v podobě čirého pásu malých okének, které se vlepují zevnitř do polovin trupu, kam navíc naprosto nepasují.

Pro opravu tak složité partie jsem se rozhodl slepit poloviny trupu modelu jen v prostoru zmíněného spodního střeliště s tím, že po vytvrdnutí lepidla jsem dle okolní paneláže vyřízl část spodku centroplánu se střelištěm. Do takto vytvořeného dílu jsem vlepil všechny čiré díly a škvíry a nepřesnosti vytmelil dvousložkovým tmelem a dokonale vyhladil. Tím jsem získal kopyto, které poslouží k vytažení nového spodního střeliště spolu s okolím z čirého plastu. Tím, že mají různé varianty He 111 rozdíly v této partii (různé počty a velikosti oken a průhledů) mohu postavit konkrétní vybranou verzi He 111 s tím, že okna vyřeším nalepením vlastních vyřezaných masek, nalepených z obou stran. Pro zpevnění vytaženého dílu, zevnitř doplním z různých plastových profilů vnitřní konstrukci trupu. Spoje po obvodě dílu pak zpevním plošným nalepením plastových pásků s vytvořením ozubů k jednoduššímu vlepení dílu zpět k trupu.

Jsem si vědom, že tato technika rozhodně není určena nezkušeným a začínajícím modelářům a ne všichni modeláři by byli ochotni se do něčeho podobného pustit. Nicméně pokud se člověk nebojí větší a složitější práce, je schopen v domácích podmínkách vyrobit díly, které žádný z výrobců doplňků nedělá, protože se nejedná o zajímavý typ (Spitfire, Bf 109, Fw 190 apod.). Zvládnutí techniky vakuového tváření je navíc překvapivě jednoduché a nejsložitější je samotná příprava kopyta a jeho připevnění na vakuovou skříň.

Jakub „Kubrt“ Vilingr

Rozpracovaný master spodní střelecké vany He 111 H (Promodeller)	Rozpracovaný master spodní střelecké vany He 111 H (Promodeller)	Nově vytažený odsunovatelný překryt Ju 87 G-2 (Hasegawa)	Odsunovatelný překryt ze stavebnice Ju 87 G-2 (Hasegawa)